20. Dodávkový šok a boty na platformě
Jak jste si jistě všimli, tak poslední dva příspěvky o Sapě nebyly zrovna extrémně pozitivně naladěné. Je pravda, že valnou část našeho pobytu jsme se spíš snažili vyhrabat ze špatné nálady, přesto ale se našly i chvíle, kdy se nám tam docela líbilo. Na jedno odpoledne se dokonce i vyčasilo a my mohli vidět tu nádheru, která se skrývala pod hustými mračny.
Poslední mírné stresy, které se Sapy týkaly se udály během našeho odjezdu. Mířili jsme do Danangu, což mělo být s přestupem v Hanoi asi 20 hodin jízdy. Pro tuto speciální cestu jsem nám na internetu koupila lístek do VIP autobusu se soukromými lehátky. Avšak mírný infarkt jsem prodělala, když nás (a dalších 24 cestujících) pouze vietnamsky mluvící Vietnamec naládoval i s bágly do dodávky a odmítl nám vysvětlit, proč nejedeme soukromým autobusem. Mé už tak otřesené já dostalo druhý infarkt, když mi Vietnamec na vysvětlenou podal telefon s esemeskou "Omlouvám se, nejsem zde toto ráno. Pojedete navazujícím autobusem do Hanoie..." No, tak to bude něco. Myslím, že celé osazenstvo dodávky si znatelně oddychlo, když řidič zastavil pár kilometrů dál a nasměroval nás do jiného, teď již opravdu VIP, autobusu. Říkám si, že když už nic, tak takové šoky aspoň posilují mé srdeční svalstvo.
Cesta do Danangu proběhla bez dalších potíží. Jediné co nebylo úplně podle našich představ bylo počasí - v Danangu lilo jako z konve. Z bláta do louže aneb z mlhy do deště. Nám to ale vůůůbec nevadilo. Na Tinův popud jsme již neexperimentovali s ubytováním a šli rovnou na jistotu - přímořské apartmá v 10 patře s výhledem na moře. Valíte čočky, že? Já a takový luxus!
Abych se ale jen nerozplývala nad tím, jak jsem si dávala bublinkovou koupel a při tom sledovala východ slunce nad vlnami, tak vám napíšu svou teorii, proč vietnamky (a obecně asiatky) nosí boty na platformě. Kdo mě zná, ví, že jsem dlouhodobý uživatel vlastnoručně vyrobených barefoot botek. Moje sandálky mají jen 4 milimetrovou podrážku, takže to někdy opravdu působí, že chodím naboso. Vzhledem k blbému počasí v Danangu mi přišlo jako skvělý nápad si právě ony barefoot botky vzít na naši první toulku městem. Víte jak, když jsou všude kaluže vody, tak je snazší vodu vylít z takových placatých sandálků, než si nechat rozleptat korkové Birkenstocky.
Jak už se stalo zvykem, místo toho abychom zamířili do zajímavého centra Danangu, dostali jsme se prvně liduprázdnými ulicemi až do místního Dananzkého gheta. Všude plno bordelu, odpadků a rozbitého skla. Určitě si dokážete představit s jakou opatrností jsem se snažila našlapovat. Ty pitomé boty mě chránily tak maximálně před travnatými stébly! Chodník zarostlý k nepoznání a na cestě kalné louže připomínající olej. Několikrát se mi přes nohy přelilo něco, což doufám, že neobsahovalo psí močůvku a dvakrát se mi do prstů zapíchla SNAD nějaká ostrá tráva, která nešla vyndat a štípala s každým došlapem. Myšlenky typu "bože můj, žloutenka" a "jak vysoké procento HIV pozitivních žije ve Vietnamu?!" se mi honilo hlavou sem a tam. Domů jsem dorazili naprosto vyřízení a já si hned v první možné chvíli mydlila nohy dezinfekcí na ruce.
Takže asi nemusím psát, proč mi najednou přišly boty na platformě více atraktivní....
Komentáře
Okomentovat