1. Dvě špetky cítění

     Jak začít? Jak sepsat vše co se děje? Ptám se tě, ptám se vás, ptám se sebe. Jak je možné někomu vysvětlit, co se nám honí hlavou? S rukou na srdci vám říkám, je to nemožné, ale můžeme se o to pokusit.

    Tohle je můj blog. Při vyslovení slova blog si připadám trochu jako třináctiletá puberťačka co sní o tom, že svým životem uchvátí celý svět. Zároveň se mi v hlavě ozývá znělka Bridget Jones a je mi až trapně při pomyšlení, že tohle někdy někdo bude číst. Ale co se dá dělat. Psát musím a hned vysvětlím proč. Někteří lidé (Tino) si totiž myslí, že trpím bipolární poruchou. Markantní změny nálad, pocity štěstí v mžiku nahrazeny prudkou depresí, hodiny v klubíčku na podlaze s nudlí u nosu. Je to možné? Opravdu trpím nějakou nemocí? Kdo ví. Já mám na to svou vlastní diagnostiku. 

   Už od mala necítím - nejrozumnější vysvětlení je to, že když jsem byla batole, sestra mě shodila ze schodů dolů, já si přerazila nos, posunula nosní přepážku a tím přetrhla čichový nerv. Druhá možnost je, že jsem se zkrátka bez čichu narodila. Já sama se přikláním k druhé možnosti. Myslím, že to totiž také souvisí s mými výkyvy nálad. 

    Tak tedy má teorie: bylo nebylo v boží továrně na miminka andělé míchali roztoky, prášky, esence a všemožné přísady, čímž tvořili nový život. Špetka kostí, svalů, emocí, myšlenek, hmatu, sluchu atd... Jelikož je toto můj první pokus o psaní blogu, tak ten, kdo se ještě nesetkal s mými příhodami prozatím neví, jak přesně funguje můj vztah s mým strážným andělem. Nebudu to tedy zeširoka rozebírat, důležité je to, že anděl, který má za následek stvoření a opatrování mé osoby je nehorázné kopyto. Určitě se přehmátnul a místo špetky "cítění" alias "čichu" mi dal do vínku dvě špetky "cítění" alias "emocí". Takže namísto toho abych cítila vůni kopretin se dvakrát tak dojímám nad krásou hovnivála. 

    Ať už je ale pravdivá má či Tinova teorie, jedno je jisté. Musím začít psát. Nevím jak to funguje, ale když pouze mluvím, tak věci moc smysl nedávají. Avšak když píšu, tak to aspoň trochu dává hlavu a patu a mě najednou připadá, že mé myšlenky nejsou jen zauzlované klubko černé  bavlnky, ale smysluplný proud energie. Pokusím se vám popsat, jak vnímám svět mýma očima. Takže jestli někdo čtete tato slova, tak vítejte na mé cestě za "lepším já". Máte tu čest (smůlu?) dívat se na můj proces uzdravení. Nebo možné ne - kdo ví. Možná má Tino pravdu a já opravdu trpím nějakou poruchou a v posledním příspěvku, který kdy vydám bude krátká věta "Prohrála jsem." No, uvidíme, co přinesou zítřky. 

    

Tohle jsem já a to co držím je Wilson (mnou vyrobený pamlsek pro slony).