10. Neštěstí v Pai 1. část

 Můj odjezd z kláštera vyvolal silné emoce na obou stranách. Jak na straně mé, tak na straně dobrovolnice. Zajímalo by mě, kdo z nás dvou byl šťastnější. Slova na rozloučenou si ale mohla nechat pro sebe "Snad se vám zde líbilo a omlouvám se za všechny chyby, kterých jsem se dopustila"... jako by nevěděla, že odjíždíme o 6 dní dříve, než jsme plánovali.

Návrat do Pai se na první pohled zdál jako vysvobození z útrap. Svobodné rozhodování kdy a co bude k obědu, v kolik budeme vstávat, možnost bavit se s lidmi. To vše v nás vyvolávalo skoro až blažený pocit. Trochu jsme se sice cítili provinile, že jsme tam nedokázali vydržet déle, ale vzhledem k tomu, že mě meditace přiváděly k šílenství a Tino objevil v koupelně pavouka, tak bylo správné zvednout kotvy a vrátit se do města.

Dny které následovaly beru zpětně s humorem, ale pořád si říkám, jestli se nejednalo o nějakou Petronelovu pomstu. Možná že se trochu urazil, když jsem místo jeho pomoci dala na meditace. Možná musel celé čtyři dny dřepět před klášterem a čekat, až se zas oběvím, protože za mnou jít nemohl. Těžko říct  jak fungují Budhisticko-andělské vztahy... Tak či onak, následující dny byly opravdové utrpení.

Cesta do Pai neproběhla tak hladce a vítězoslavně, jak bychom si přáli. Mě urputně bolelo břicho a Tinovi serpentíny přivodily mořskou nemoc. První komplikace nastala při výběru ubytování. Tino odmítal jít do hostelu a dělit se o pokoj s cizími lidmi a já na oplátku nechtěla platit tisíce bahtů za luxusní resorty. Náš výběr se tedy dosti zúžil a jako nejideálnější volba se ukázalo ubytování pár kilometrů od centra.

Podle internetových stránek zde byla snídaně v ceně a vzhledem k tomu, že zde prováděli cooking class (školy vaření), tak by jeden řekl, že ty snídaně budou stát za to. "Jestliže provozujete místo, kde se vaří, tak byste měli dodržovat nějaké hygienické standardy ne?" ozvalo se mi v hlavě mé evropsky vyškolené já. HA, docela naivní... Úplně jsem zapomněla, že jsem vlastně v Asii, kde nějaká hygiena je každému fuk.

Kompletně splavení a vyřízení z pochodu na přímém slunci s těžkými batohy na zádech jsme dorazili na místo. Je jen správné říct, že z našeho pokojíku nás přecházel zrak. Bambusová budka s koupelnou v chlívku. No, to bude dobrodružný. Ale personál vypadal mile...

To že naše hostitelka nebyla zrovna nejlepší angličtinářkou mi došlo, když jsem na její otázku "co si dáte k snídani" odpověděla "jaké jsou možnosti" a ona s úsměvem a "okey, okey" odešla. Jsem zvědavá jak budou ony "možnosti" vypadat na talíři...

Na první snídani jsme dostali hamburger. Plátek masa alá rozemleté šlachy a chrupavky. Opravdu by mě ale zajímalo, jak ze slova možnosti udělala slovo hamburger. Druhý den jsem snídani zkusila domluvit jinak. S ráznými posunky "NE" a "MASO" (Rodinný vtípek: asi jako když strejda vysvětloval, že Krakonoš už skončil) jsem zkusila vysvětlit paní domácí, že nechceme maso ke snídani. Těžko říct zdali to pochopila, trochu jsem doufala, že z toho nevznikne dvojitá porce roštěné s extra plátkem slaniny navíc. Štěstí v neštěstí, paní nám opravdu k snídani maso nedonesla, nicméně s mísou ovoce se nám na stole objevily smažené zeleninové závitky. 

Už při cestě do města si Tino začal stěžovat, že mu je z těch závitků těžko. V plánu jsme měli výlet do jeskyní. V Pai jsme půjčili skútr a sotva za deset kilometrů se nám rozsvítila kontrolka oleje na displeji. Ani já ani Tino nejsme kdoví jak zběhlí v mechanice aut a motocyklů a bylo trochu matoucí, že pán z půjčovny nám do telefonu řekl "no problemo" a tinův taťka napsal zprávu "rozhodně na tom nejezděte". Suma sumárum, se strachem staženými půlkami a pocitem, že  nám ten skútr bouchne pod zadkem jsme se vydali dál vstříc novému dobrodružství.

Dobrodružství se nekonalo. Z obřího podzemního komplexu byla v provozu jen jediná jeskyně a  na celé prohlídce byla nejvíce vzrušující paní průvodkyně, která s obří lucernou vypadala spíš jako goblin hledající zakopaný poklad nebo jako Griphook vedoucí nás k trezoru 713. Prohlídka tedy moc času nezabrala a my se záhy vraceli ke skútru. Hodina cesty kvůli 10 minutám krápníků. 

To vše by ještě nebylo tak zlé, kdyby Tino nezačal zelenat. Jen tak tak jsme dojeli domů. Osmkrát běžel na záchod během jediné hodiny. (Ještě že ta chaloupka na samotě u lesa neměla sousedy, jinak by nás policie zavřela za nelegální držení tuleně v koupelně... Poznámka pod čarou: Tino tvrdí, že na tuto strašnou noc má úplné okno, a že o žádných šílených zvucích z koupelny neví.) Byla to opravdu výživná noc. Jako by nestačilo, že Tino běhal sem a tam jen v ručníku a se slzami v očích, ohnutý v pase, se ptal, co je toto za moribundus, ale do toho všeho se naplnila i má zlá předtucha. Předchozí noci jsem sice pojala tušení, že zvuky, které v noci slyším nejsou gokoni, ale až třetího večera se mi potvrdilo, že nám opravdu ve zdech běhají myši. Bydlení za všechny peníze. Kdoví jestli se Tino opravdu otrávil mastnými závitkami, nebo mu po jídle přeběhla nějaká špinavá krysa. Obávám se ale, že Tino už nikdy žádný závitek nepozře - a to nás čeká příští měsíc ve Vietnamu...

Ubytování nic moc, ale výhled parádní. 

Thajský Stuart Little.

A má pan Harry Potter svůj klíč?