12. Náhody v Chiang Rai

 Chiang Rai. Jedno z nejsevernějších měst v Thajsku. Co o tom napsat? 

Z počátku se zdálo, že ani tady nás naše smůla neopustí. Do města jsme sice dorazili úspěšně, ale zato nás na našem prvním ubytování opět přecházel zrak údivem. Majitel ubytovny, byl sice opravdu milý - hned ve dveřích nám řekl, že nemusíme platit jednu noc (tu kterou jsme měli rezervovanou, ale nakonec jsme zůstali v Pai), a navíc, jelikož zde budeme 5 dní, tak nám změnil pokoj na vyšší level a dostaneme tedy o něco prostornější - ale ani takhle milé uvítání nedokázalo zastínit fakt, že náš pokoj byla hnusná špeluňka s mastnými polštáři, na které si ani já ostřílený cestovatel rozhodně nelehnu. Proč musí být milí lidé v takovém pajzlíku a ne v pětihvězdičkových hotelech? "Dobrý den, vítejte v Hiltnu, kvůli vašemu dlouhodobému pobytu jsme vám upgradovali pokoj ze standard na king apartmá. Nemáte za co..."

Ten večer jsme s Tinem měli oba opravdu mizernou náladu a celý večer si stýskali po našem útulném pokoji v Česku a po slepé Barunce (pes) trůnící na gauči. Ani jeden jsme z nastálé situace nebyli kdoví jak šťastný. Tino má obecně paniku z hnusných špinavých pokojů, kde hrozí pavoučí invaze a já nejsem úplně fanda nepraných polštářů. Náladu nezvedla ani večeře. Pozvala jsem Tina na svatomartinskou kachnu, ze které se vyklubala svatomartinská kůže z kachny. Jak jsem to ale měla tušit? Mě to přišlo dobrý! Ale pravda, v Asii libové masíčko seženete jen málo kde. 

Nedalo se svítit. Shodli jsme se, že v té špeluňce nebudem trávit pět dní. Stálo nás to sice trojnásobnou cenu, ale ještě v deset hodin večer jsme se potají vyplížili z ubytování a zamířili do nového apartmá. Neměli jsme to srdce říct tomu milému pánovi, že odcházíme. Přišlo nám nejlepší předstírat, že tam stále bydlíme a po pár dnech přijít vrátit klíče. Nechtěli jsme ranit city staršího muže. Zpětně jsme ale zjistili, že to se nám tak úplně nepovedlo. Po třech dnech jsme se odhodlali jít vrátit klíče a omluvit se, že odjíždíme dříve. K našemu překvapení jsme zjistili, že i tady v těchto špeluňkách funguje každodenní úklidová služba a to, že tam ve skutečnosti nebydlíme museli zjistit už první den. Starý muž při vracení klíčů už moc mile nepůsobil. Pro dobrotu na žebrotu. Místo klidu jsme mu nejspíš přinesli starosti z toho, že jsme beze slova zmizeli, klíče už nevrátíme a k tomu bude muset vyměnit zámky na dveřích. Už po milionté se mu v duchu moc omlouvám.

Nicméně naše nové ubytování bylo naprosto úchvatné! Čisté povlečení, vlastní koupelna, křesílka na čtení knížek a každodenní úklidová služba. Naprostý ráj. Nálada byla hned o poznání lepší. 

Během našeho pobytu v Chiang Rai se staly dvě velmi povedené scénky. První den ráno v novém obydlí jsem se probudila se zprávou na displeji telefonu "Adel, žijete?". Tahle dvě slůvka mě celkem znepokojila. Napsal mi je Tom (mamčin manžel). Jelikož jsme si spolu volali pár dní zpátky, tak mě nenadálý zájem o mé zdraví zarazil. Nedalo mi to a tak jsem hned po ranní sprše začala googlit, zdali Thajskem neotřásla nějaká katastrofa. Povodeň/ hurikán/ teroristický útok, cokoliv. Nic. O katastrofě ani zmínka. 

S pobaveným výrazem jsem začala Tinovi vyprávět, jak mě Tom vyděsil, když v tu chvíli se začaly hýbat stěny, okno třeštilo a láhev vody tancovala po stole. "Co to bylo?!" oči vytřeštěné a v hlavě katastrofické scénaře. Hroutící se budovy, křik, mrtví všude kolem, tsunami jak v roce 2004. My tady umřeme! Z okna jsem viděla jak lidé vychází na balkony a koukají všude kolem. "Tupci! Na balkon ne, NA SCHODY!" nemít na sobě jen ručník tak hned běžím nějaké najít!

Nicméně mí čtenáři (rodino), nepanikařte, jsme v pořádku, otřesy trvaly jen chviličku a panika nebyla na místě. Mobil mi sám od sebe ohlásil, že zemětřesení (5.7) bylo v Myanmaru 150 kilometrů od nás, a že nám nehrozí žádné větší nebezpečí. Pro mě je ale  pořád záhadou, jak to Tom mohl vědět takhle dopředu... 

Druhá velmi znepokojivá avšak tuze potěšující událost se stala pár dní na to. Rozhodli jsme se s Tinem, že se trochu projdeme a jako náš cíl cesty jsme si zvolili slavný Bílý palác nacházející se na okraji města. Podle map to měla být celkem příjemná procházka v délce 16 kilometrů. S Tinem jsme oba zdatní chodci, tak nám nevadilo, dát si trochu do těla.

Na 8 kilometru těžce lapajíc po dechu, s bolestí v zubech (to si neumím vysvětlit proč) a potící se jako šakal jsem si sedla na patník pod stromy a modlila se aby tohle utrpění skončilo. Ha, už nejsme nejmladší. Voda skoro došla a palác v nedohlednu... 

S poznámkou "tak kouknem na Bolt (taxík)" jsem vytáhla telefon z batohu. "Nepotřebujete svést? Kam jdete?" ozvalo se. K našemu údivu se u nás zastavilo auto a ze staženého okénka na nás koukaly dvě postarší thajky. To byla rychlost. Nevím jak vy, ale tomu já říkám božsky přivolaný taxík. Petronele, ty kulišáku jeden! Náhoda? Nemyslím si!

Plni vděku jsme se naládovali do auta a sdělili ženám, kam máme namířeno. Ty si klepaly na čelo, že jsme úplní blázni, když v takovém vedru jdeme pěšky. Na druhou stranu si nešlo povšimnout mírného obdivu, když jsme jim sdělili, že jsme ušli 8 kilometrů (kdyby jen věděli, že pro nás je to spíš ostuda, než čest...) S radostí nás tedy zavezly až k Bílému chrámu a my jim slíbili, že domů to už radši vezmeme taxíkem. 

Rychlo taxík, aneb díky za svezení.

Dva roky jezdím bez nehod... cestou necestou k opiovému doupěti zlatého trojúhelníku (Myanmar, Laos, Thajsko). 

SÉRIE FOTEK JÁ V ...

Já v Bílém paláci.

Já v Modrém paláci.

Já v čajovém poli.

Já v obležení dvou drakounů.

PS: v Chiang Rai jsou ty nejpalácovitější toalety na světe.

PS: Zpětně jsem zjistila, že jsem v Chiang Rai nechala kreditku v bankomatu, taže Petronele, teď mluvím přímo k tobě, jestli i tohle je nějaký tvůj plán, tak jsem opravdu zvědavá, kam ta ztráta kreditky povede.