13. Výročí v Chiang Mai

21. listopadu to byli přesně tři roky, co jsme se s Tinem poprvé potkali. Známe se z Decathlonu, z naší společné práce. V době, kdy jsem já nastoupila, tak Tino tam už pár měsíců pracoval. Náš první oční kontakt proběhl před hlavním vchodem obchodu, kdy já seděla na patníku a jedla zbojnickou placku, zatímco on si to vykračoval směrem od auta ke mě. Je nutné přiznat, že naše první konverzace započala lží. Bylo mi stydno přiznat, jak dlouho tam čekám, a tak jsem na otázku "jak dlouho tady sedíš" odpověděla, že jen chviličku. Pravdou ale je, že mi už skoro přimrzl zadek k betonu.

Při mém pohovoru mi vedoucí řekl, že pokud si chci před práci pokecat či dát kafe, tak se mám dostavit alespoň půlhodinu předem, ale už se nikdo nezmínil, že když se obchod otvírá v 8, tak že o půl 8 tam nikdo nebude. Taky mi mohli říct, že to "kafe a pokecaní si" platí jen pro odpolední směnu. Na mou obranu byla doba covidu a já se přistěhovala do nového města. Jistěže jsem se chytala každé příležitosti se s někým seznámit a třeba si i na chviličku popovídat. Tak či onak, pro doplnění mého časového problému - ten den jsem ještě k tomu zůstala dvě hodiny přesčas, páč mi nikdo nevysvětlil, že nemusím čekat na propuštění a mám se prostě sbalit a odejít sama od sebe. Jak idiot jsem tam tedy skládala trička dál a v duchu si říkala, že tady chtějí sedřít člověka z kůže. Trochu mi zrudly uši, když se mě lidé na odpolední směně ptali kdo jsem a co tady dělám a já jim musela vysvětlit, že čekám na svého vedoucího, který podle nich byl už dvě hodiny doma.

Takže tak nějak to s Tinem započalo. Vůbec nechápu, co ho to tehdy tak uchvátilo. On tvrdí, že se v něm asi probudily ochranářské pudy či co. Já si myslím, že to bude spíš tím, že jsem mu důkladně vylíčila své sny o ostrově, který jednou budu vlastnit a na kterém budu měřit počasí a pěstovat želvy - kdo by nechtěl být součástí takového snu?! Ať už to ale bylo čímkoliv, teď to jsou tři roky a já už místo o přežívání na ostrově sním o tom, abych přežila v téhle moderní džungli zvané "Asie".

Naše výročí vyšlo přesně na den, kdy jsme se přesouvali z Chiang Rai zpátky do Chiang Mai (naší poslední destinace v Thajsku). Dohodli jsme se tedy, že to oslavíme až budeme na místě. Nějaká ta dobrá večeře, procházka, desert, však to znáte. My na ta výročí moc nejsme a co si má paměť pamatuje, tak to bude asi první výročí, které bychom kdy oslavili. Tohle nám samozřejmě nedošlo v době, kdy jsme si rezervovali ubytování a tak místo nějakého luxusního apartmá jsme si už zabukovali hostel - takže soukromí nula nula prd, ale nevadí.

Po příjezdu do Chiang Mai a ubytování v hostelu jsme toho měli už nad hlavu a tak bez zbytečného otálení jsme se vydali do ulic na naší první oslavy výročí.

Nevím jak to vše vylíčit, ale dle mého by stačilo celý večer shrnout do prostého: Tino si výročí náramně užil....

Večeři jsme si dali v nedaleké rodinné restauraci. Vypadala velice hezky a útulně plus obsluha byla hrozně milá, Tino si dal jeho oblíbené kuře s kešu oříšky a náramně si to pochvaloval. Pusu ještě od omáčky a slova typu "Bože můj, tak to je jedno z nejlepších "kešunuts" co jsem v Thajsku měl! Tady nejsme naposled!"... Z mého jídla se vyklubaly instantní nudle s pár kousky masa a čínskou kapustou. No, nebylo to nejhorší, ale tak něco tomu chybělo...

Po vynikající a průměrné večeři (záleží na úhlu pohledu), jsme se vydali na procházku s cílem najít desert. Já chtěla roti a Tino mango sticky rice. Roti jsme nikde nenašli, ale na malém náměstíčku obklopeném obchody a restauracemi jsme našli Tinovo mango sticky rice. On si tedy dal Mango sticky rice speciál s kokosovou zmrzlinou, šlehačkou a oplatkem navíc, a já si šla kecnout na lavičku. S kyselým obličejem jsem poslouchala, jak je to úžasný desert a pod nosem si mumlala, že to není fér, že on svůj vysněný desert má a já ne. "To spojení zmrzliny z čerstvého kokosu a manga je geniální! A do toho pak ta teplá rýže a šlehačka! Mamamia to je ono!"...

Jelikož má nálada nebyla nejlepší, tak pro zpravení jsme se rozhodli zajít si na foot massage. Nemuseli jsme nikam daleko, hned na náměstí byl masážní salón a už od pohledu vypadal velice dobře. Poprosili jsme tedy o dvě půlhodinové masáže nohou a šli se usadit do křesílek. K Tinovi se přišourala sice velice malá a postarší dáma, zato však již od pohledu s velmi silnými prsy a opravdu profesionálním vzhledem. Jmenovka na haleně hlásala Rose a uniforma křičela "ODBORNÍK". Natěšená jsme čekala, koho dostanu já. Můj úsměv stvrdnul v momentě, kdy paní z recepce zavolala na nějakou ženu sedící na lavici před salónem a ta se zvedla a mířila ke mě. Po cestě si vzala ze stolu jmenovku a připíchla si ji na své tričko s kočičím potiskem. Když ke mě došla, povytáhla si trochu legíny a kecla si na bobek přede mnou. Bože můj to ne.... Tak Tino vyfasuje takového profesionála a já dostanu někoho, kdo ještě tady před pár minutami vytíral podlahy? To není fér! Odevzdaně jsem se tedy opřela do křesla a místo půlhodinové masáže si užívala půlhodinové roztírání oleje po lýtkách a chodidlech.

Rada pro vás jak poznat, kdy je váš masér profesionál - ten kdo to umí, se divá jen na vaše nohy, protože ví co dělá a ví, jak to zákazník vnímá. Ten kdo je v tomto oboru nezkušen, na vás bude pořád zírat nebo se dokonce ptát, jestli je vše v pořádku a u toho se usmívat. V takovém případě, přestože je to naprosto katastrofální a vy nechcete ranit city maséra, tak se musíte usmívat jak idiot taky a kývat "yes yes good good"...

Po fantastické a katastrofální masáži (opět záleží na úhlu pohledu), celí "vyrelaxovaní" jsme se tedy opět vydali do ulic. Tino nadšeně brebentil o tom, jak ho bolí lýtka a jak mu během masáže vibrovaly snad i konečky prstů levé ruky. "Ano miláčku, to je skvělé miláčku, jsme ráda, že sis to užil miláčku..." sarkasmus ze mě sršel jako vodopád. "Ale co, jednou se tomu jistě pořádně zasměju", říkala jsem si v duchu.

Jakmile jsme během našeho bloumání ulicemi došli až na hlavní ulici Chiang Mai, má nálada byla na takové té odevzdané vlně, kdy víte, že dnes se zkrátka nic nepovede. Tino to ale nevzdával a ve chvíli, kdy jsme spatřili první Roti vozík, začal mě zahrnovat pokyny typu "pojď, roti si prostě dát musíš!" nebo "to je znamení, dáš si ho a hned ti bude líp!" Já se naopak snažila vysvětlit, že už na to vůbec nemám chuť a že se mi ten pán, který roti připravuje vůbec nelíbí. Tino nedbal mých protestů a jedno roti objednal. Jelikož on už svůj dezert měl, tak moje roti nechtěl a já jej musela spořádat celé sama. Má předtucha se ale potvrdila a už od první chvíle mi bylo jasné, že tohle asi nebude žádná bomba. Roti je něco jako palačinka, která se zabalí do tvaru čtverce a uvnitř je banán či jiné ovoce. Celá tato směs se pak osmaží na oleji. Mé nynější roti se nejen smažilo na oleji, ale přímo se v oleji koupalo a to i přesto, že mi ho pán dal už na tácek. V rohu papírového talířku se mi hromadila loužička oleje a bylo mi jasné, že toto nebude pro můj žaludek nejlepší volba. Zbytek večera jsem tedy proskučela s bolestí břicha a my se konečně odebrali domů.