14. Každý máme své vlastní fobie

Jak tady již zaznělo, Tino nemá rád pavouky. Nebo by se dalo říct, že s nimi je v pohodě, když jsou malí, na obrázku či v televizi. Sám tvrdí, že zabít by dokázal jakéhokoliv, ale sáhnout si na ně nehodlá. Jeho pavoučí averzi se nám nedopatřením podařilo prohloubit právě v Chiang Mai. 

Abychom se jen nepoflakovali po centru města, tak jsem nám na jeden den naplánovala výlet na menší tůru v horách. Pár kilometrů za Chiang Mai se nachází krátký trailový okruh a po několika dnech v rušných ulicích se vyhlídka na klídek, les a zpěv ptáků bez všudypřítomných turistů zdála velice lákavá.

Jak jsem psala v předešlých příspěvcích, tak oba máme rádi vycházky do přírody. Nebo spíš jsme si mysleli, že oba máme rádi přírodu se vším všudy. Pravda se ale ukázala poměrně rychle. 

V momentě, kde jsme vlezli do thajské džungle se mi tajil dech. Ty majestátní stromy, tlusté dřevnatějící liány, brouci a pavoučci na zemi, všeobjímající zeleň a jemný cvrkot ptáků. Tropický lesník se ve mě tetelil blahem a já poletovala od jedné rostlinky ke druhé. S radostí jsem ze země sbírala všelijaká semena a pyšně je Tinovi ukazovala.Trochu jsem se za sebe zastyděla v momentě, kdy jsem aktivně rozhazovala semínka ze šišky pokáceného stromu. S potěšeným mrmláním "neboj stromečku, já tvoje semínka zasadím za tebe" jsem došla až k informační tabuli, která hlásala, že tento druh jehličnanu je zde nepůvodní a terorizuje místní ekosystém. Prostřednictvím tohoto blogu bych se ráda omluvila správě místního parku za šíření nepůvodního druhu, jestli to někdo budete číst, opravdu mě to mrzí. Přísahám, že zbylá semínka jsem poctivě vyhodila do koše. 

Nicméně když odhlédneme od této nepříjemnosti, tak jsem si čas v lese náramně užila. Naproti tomu, Tino postupně bledl a mluvil čím dál tím méně. Nejprve se zdálo, že to je jen z chůze - on totiž často upřednostňuje chůzi před "kocháním se" a radši svižněji jde než pořád zastavuje a komentuje každé žížalí hovínko co najde (to je má specialita). Po čase mi začalo docházet, že tohle není úplně obvyklé a že Tino nevypadá zrovna uvolněně. Panika se mu zračila v očích. Na můj dotaz, jestli je v pohodě vyštěkl jen chabé "Ne" a tím mi dal jasně najevo, že z lesa musíme vypadnout dřív, než tady omdlí. Já se tedy přestala rozplývat nad vším možným a tryskem vyrazila kupředu. 

Situaci nepomohlo ani zamračené počasí. Z view pointu, který měl být zlatý hřeb procházky bylo vidět sotva na pár metrů a do toho dostal Tino šílený hlad. Cestou zpátky jsem tedy zaujala vůdcovskou pozici - šla jsem jako první a svým tělem odrážela veškeré pavučiny natažené přes pěšinu. Bylo to dosti nepříjemné, tudíž jsem rukama divoce máchala v obranném gestu a snažila se tak protrhnout vlákna dřív rukama než obličejem. Tino šel z bezpečnostních důvodů pár kroků za mnou, prý "kdyby se náhodou od tebe nějaký pavouk odrazil, tak ať nespadne hned na mě". V této sestavě jsme se tedy prodírali džunglí zpátky k motorce. Mám jediné štěstí, že mě u toho nikdo neviděl. Mé divoké skoro až taneční pohyby mohly vzbuzovat všelijaké dojmy. Obávám se, že případný přihlížející by si mohl pomyslet "co ti dva v lese hulili za matroš?"... 

Abych ale jen nepsala o Tinových fobiích (po krátké diskusi mi bylo řečeno, že jestli chci psát o jiných, tak musím i o sobě), tak i mě se zde v Thajsku stávají nepříjemné situace. Už od mala mi nejsou příjemné věci jako jsou knoflíky či ostříhané nehty nebo jiné drobné nechutné předměty. Nevím proč, ale zkrátka mi není příjemné na ně sahat, nedej bože kdyby třeba ty nehty byly někoho jiného... To už vůbec ne...

Ještě v Chiang Rai jsme si zvykli jíst na každou snídani pečivo s máslem a avokádem a nebylo tomu jinak ani v ten osudný den. Toho rána jsme seděli jako vždy u okenního stolečku a já si mazala bagetu máslem. Povídali jsme si o všelijakých blbostech a já nedávala pozor co dělám. Myslím, že v tu chvíli můj mozek najel na režim autopilota, protože jinak mi situace, která nastala, nedává smysl. Z rozkrojené bagety mi na zem upadl větší kousek již namazaný máslem a dopadl přímo na koberec pode mnou. Zcela instinktivně jsem se pro něj ohnula a opravdu nevím, co se mi v tu dobu honilo hlavou, ale automaticky jsem na upadlý kousek jen foukla a strčila si jej do úst. Vůbec nechápu, co jsem si myslela! Že se tím fouknutím z másla odlepí všechny chlupy, vlasy, nehty, kůžičky a kdejaký bordel??! Přestože ten náš hotel byl fakt pěkný a každý den jsme dostali nové ručníky, tak podlaha neviděla vysavač už pěkně dlouho! Chuchvalce prachu tam byli už před naším příchodem. Z pusy mi čouhal dlouhý vlas, který rozhodně nepatřil mě a Tinovi už vůbec ne. Začala jsem panikařit. Tino se mi smál a zcela škodolibě začal mluvit o nehtech a kůžičkách, které na másle zůstaly nalepené. Se slzami v očích jsem běžela kousek chlupaté bagety vyplivnout do koše. 

Je mi trapné to přiznat, ale trvalo několik minut, než tento šok opadl. Slzy mi už pak tekly proudem a mě natahovalo jen z pomyšlení na tu nehtovou bagetu v mé puse. Tino se celou tu dobu hlasitě smál a divil se proč si při tom všem zakrývám uši. Což já sama netuším, ale asi nějaký obranný reflex, abych neslyšela ty řeči o vlasech, nehtech a kůžičkách. Ještě teď se mi křiví prsty na nahou jen co na to vzpomínám.

Myslím si, že za to vše může to přiblblé pravidlo pěti vteřin. Ten kdo tuhle hloupost vymyslel, nechť si sám někdy zažije pocit kůžiček v ústech...

Není co dodat.