4. Jednosměrný lístek 2. část
Jedním z mých problémů je myšlení typu "Hlavní je ta, po které jedu já". Ať už se jedná o auto či o myšlenku, princip je podobný. Tak nějak si myslím, že svět funguje přesně takovým způsobem, jakým ho vidím já. Nedomýšlím důsledky a když mě něco napadne, automaticky mám za to, že můj mozek ví, jak to funguje, takže moc nad tím nepřemýšlím. V praxi to mezi mnou a mým mozkem funguje asi nějak takto:
"Chci do Thajska?" "Jasné není problém, jsou tam turistická víza zadarmo, to je jediné co tě musí zajímat." "A jsou nějaké podmínky vstupu?" "Ále, s tím si nedělej starosti. Turistické vízum znamená 30 dní zadarmo a jedeš!" "Okey, ty jsi šéf." A život jde dál.
Takže teď jsme na letišti a máme 20 minut na to vymyslet plán co dál. Přesto že jsme to mohli promýšlet v klidu dobrých 10 dní. Nevadí! Adrenalin miluje každý ne? Z plánu, "budem dělat co chcem, pujdem tam, kam nás srdce zavede" zbylo jen "Panečku honem něco vymysli, jinak tě nepustí ani na palubu! Kup ten nejlevnější let pryč z Thajska a detaily řeš potom."
Takže suma sumárum já pořád ještě na mol a v nervech, Tino s naprostým zmatkem v očích, hledáme v koutku Vídeňského letiště možnosti, které máme a podmínky tamních turistických víz. Sny o neplánování se rozplynuly a my plánujeme jako o překot. A víte co je na tom nejhorší? Chuť na pudinkovou taštičku mě úplně přešla. K čertu s tím, teď ji s sebou potáhnu kdoví jak dlouho.
Nakonec jsme se uchýlili k nejschůdnějšímu plánu, jaký jsme během následujících minut vymysleli a tím byla koupě letenky Chiang Mai - Hanoi. Nebudu popírat, že v našem vztahu s Tinem jsem já ta výbušnější, která rozdává pokynu a po prvotním šoku říká věci typu "honem si vytáhni ten telefon a taky hledej, bobišto!" a že to možná celé mohlo působit jako gejzír mých stresem vyvolaných nadávek na systém, pokynů, kdo má co hledat a nápadů kam letět, nicméně po koupi letenek jsem se omluvila za své chování a přiznala, že jsem trochu vyšilovala. Tino už je na to zvyklý, i když tvrdí, že na mou fúrijí náladu se zvyknout nedá. Už s trochu větším klidem jsme se vrátili za slečnou, ukázali jí potvrzení letenek a s ironickým "díky" si to namířili rovnou k letadlu.
Ještě když jdeme po rampě k letadlovým dveřím, tak na půl čekám, že za námi někdo začne křičet "Zastavte je! Oni do letadla nesmí!"
Napětí z celého zážitku mě opouští až v momentě, kdy se nás stevardka zeptá, zdali si něco dáme k pití. "Vodku s džusem, dvakrát"... Zpětně si říkám, že jsem si mou objednávku mohla trochu promyslet. Ono totiž je buďto zvykem indické letecké společnosti vodku nalévat 5 vteřin a džus dvě, nebo mi stevardka viděla na očích, že potřebuji trochu povzbudit. Tak či onak, po tomto driáku dyndám jako mimino. A je pravda, že v letadle, které má na zemi koberce jako od babičky se spí opravdu parádně! Horší už to pak bylo jen s kocovinou, která se objevila na letišti v Dilí při čekání na další let.
Tak já ti Adélko taky něco napíšu...my jsme se tak ponořili do tvých barevných příběhů, že jsem zapomněla, že si vařím zazvorový čaj....a pořád čichám, co to smrdí...až vyletím ke sporáku a na něm totalně spálený kastrol na dně se zázvorem🙈
OdpovědětVymazat