9. Kuti - porušování pravidel, to je moje

Celý pobyt ve Wat Pa Tam Wua mě pronásledovala jakási forma smůly či špatné karmy. Obávám se, že si za to můžu sama. Díky své neopatrnosti hned v prvních minutch mého pobytu jsem rozpoutala jakýsi sled pro mne nešťastných událostí.

Kutí, které jsem měla následujících 10 dní obývat jsem našla poměrně snadno. Jednalo se o poslední chatku v řadě, která očividně jako jediná neprošla rekonstrukcí. Má první reakce po vstupu do jednopokojového obydlí byla "kde je postel a na co je tady ten psací stůl?" Pár vteřin uběhlo než mi došlo, že psací stůl je ve skutečnosti ona zmiňovaná postel. Tak jestli toto není forma pokání, tak nechápu, co mají mniši proti spaní v měkkém. Pokud se neobjevím na ranní meditaci, tak to asi bude tím, že po noci strávené na tomhle "prkně alá postel" nemůžu vstát. Mnichové si asi nepřečetli druhou stránku návodu jak postavit postel, kde se psalo "a teď na prkna položíme matraci"...

S žuchnutím jsem shodila krosnu ze svých zad a začala si prohlížet pokojík, když mou pozornost upoutal zástup mravenců lezoucích mi kolem nohy. Pár černých jedinců se mi už škrábalo po botě vzhůru a já jich z reflexu několik setřásla a rozmáčkla. V tu chvíli mi došlo, že jsem v buddhistickém chrámu. Tady jsou posvátní i červotoči v peřinách. Hlavou se mi začaly honit myšlenky. Co když se jedná o něčího příbuzného, věří se tady přeci na reinkarnaci ne? Pocity provinilosti sílily a já jen doufala, že mě nikdo při této vraždě neviděl. Ať už ale mravenci byli něčí rodina nebo ne, odstartovalo to mou špatnou pověst v klášteru.

Na tomto místě existuje řada lidí s různými funkcemi. Jsou zde mniši modlící se a meditující celý den, pracovníci/údržbáři starající se o čistotu a provoz celého komplexu, návštěvníci účastnící se všech aktivit jako jsou meditace, zpěv, úklid listí a tak dále a nakonec tady jsou dobrovolníci. Jestli dobře chápu tuto funkci, tak dobrovolník je také něco jako návštěvník, ale s určitými povinnostmi - dohlíží na nás návštěvníky, vaří, zhasíná světlo atd. K mé smůle jsem zrovna já padla do oka jedné takové dobrovolnici. Nevím jak to ta ženština dělala, ale kamkoliv jsem se pohla já, byla tam. Myslím, že zachytila stopu pachu mravenčí smrti a šla po mě (možná to byli její příbuzní).

V den příjezdu, při prvních večerních zpěvech jsem si nevědomky sedla do řady mužů. Nadšená co se bude dít jsem potichu čekala na začátek a při tom v ruce žmoulala zpěvník. Můj hlídací pes alá přemotivovaná dobrovolnice čekala, dokud se nezaplní celý sál a až poté zamířila ke mě. Vyhodila mě z místa se slovy, že musím až dozadu k ostatním ženám. Se zmateným výrazem jsem tedy vstala a marně se pokoušela najít jiné místo k sezení. Díky jejímu načasování na mne nezbyla žádná podložka a já tak 2 hodiny seděla na tvrdé zemi úplně v zadní části sálu. Skvělý začátek pobytu...

Následující den nás hned z rána čekalo darování rýže mnichům. Každému z mnichů se obvykle dá lžička rýže (je nás tady tak 60 a mě by opravdu zajímalo, co každý mnich dělá s 60 lžičkami rýže). Již s předstihem jsem se usadila na volé místo vedle mladší slečny a čekala na začátek ranního rituálu. Schválně jsem zvolila strategické místo, ze kterého je vidět úplně vše. Nikdo nám přesně neřekl, co se bude dít, tudíž bylo výhodné zvolit takové místo, abych stihla vše odkoukat dokud na mě nepřijde řada. Těsně před začátkem darování se přede mnou jako duch zjevila ona postarší žena ze včera a posunky mi naznačila, že tady sedět nesmím. Opět! Nechtěla jsem dělat problémy a tak jsem se velmi poslušně zvedla a šla jinam. K mému údivu se mé bývalé místo zaplnilo novou osobou, takže moc nevím, čemu jsem tam bránila já. Mniši mluvili o auře, tak možná moje aura vadila nějakému prastarému toku energie. Těžko říct...

Po Darování rýže mnichům následovala snídaně. Rýže a veganské majdy. Musím podotknout, že nejsem žádný feministický nadšenec, ale i mne trochu rozzlobilo, že na stole pro může se kromě rýže a veganských směsí objevují i tácy se zeleninou a ovocem, kdežto u žen nic. Po snídani jsme se všichni museli účastnit povinných meditací. Jednalo se o hodinovou meditaci v chůzi, půlhodinovou meditaci v sedě a dvacetiminutovou meditaci v leže. Takhle to zní docela dobře, ale představte si, jak těžké to je pro někoho, jako jsem já. "Vyprázdnit svou mysl, na nic nemyslet". 25 LET JSEM SE SNAŽILA SVŮJ MOZEK VYUŽÍVAT NA MAXIMUM A TEĎ HO MÁM VYPNOUT?! Ho ho, nadlidský úkol. Po první lekci můžu říct, že vycházkové meditace jsou fajn, koukáte na kytičky kolem, ležící meditace jsou ještě lepší (přestože jsme měli pokyn neusnout, tak za chvilku se ozývalo chrápání ze všech stran a i já si možná občas schrupla), ale sedací meditace? Záda v jednom ohni, mysl vířící kolem a ne a ne se zklidnit. Je šílené kolik hodin zabralo těch třicet minut.asi to nebude můj šálek čaje. Baví mě můj mozek zaměstnávat a tohle mi nepřijde jako nejlepší forma jak mozek trénovat. Možná to chce jen více praxe, ale doposud jsem neobjevila tajemné kouzlo meditací a blahodárný pocit po nich. Lidí kolem mluvili o všeobjímajícím pocitu štěstí, o času plynoucím hrozně rychle, o klidu a duši vznášející se nad tělem. Já zažívala pocit nesvobody, čas plynoucí dvakrát tak dlouho a neklid z toho, že za celou dobu praxe se nestalo nic výjimečného. Jediné pozitivní bylo, že tenhle nácvik zabral značnou část dopoledne a krátce na to byl čas oběda.

Nevím proč, ale celé toto místo na mě začalo působit nepřátelským dojmem. Nikdo se neusmál, nikdo nepozdravil a ani se nazastavil na kus řeči. Všichni se tvářili hrozně vážně a tak nějak osvíceně a já si jen říkám, jestli to všichni takhle skutečně prožívali, nebo jim bylo trapné přiznat, že vlastně žádnou změnu necítí. Když jsem se s někým míjela na chodníku, tak to většinou dopadlo tak, že po mém "Ahoj" dotyčný sklopil oči a mě bylo trapně z ticha, které nastalo. Jediní kamarádi, které jsme si tam s Tinem udělali, byl tinův spolubydlící Kiril a holka z Dánska jejíž jméno jsem už zapomněla. Po ranní meditaci jsme se s našimi novými přáteli sešli na oběd, usadili se společně k volnému stolu a začali si povídat o všem možném. Právě když Kiril povídal nějakou vtipnou historku a my se smáli od ucha k uchu, zpoza sloupu naproti se vyjevila pro mne už známá ženština a blesky jí lítaly z vykulených očí. Přestože nás bylo u stolu víc, tak koukala na mě a s tichým zlobným hlasem nás (mě) začala kárat, že sedíme v tiché části jídelny a že tady se mlčí. Jestli si chceme povídat, tak máme jít o stůl dál. Jaký to má smysl netuším. Myslím, že by nás bylo slyšet úplně stejně i kdybychom seděli o 2 metry dál.

Toho dne mě ženština pokárala ještě jednou a to v momentě, kdy mne Tino doprovázel na chatku. Bylo nám sice jasné, že návštěvy na Kuti jsou zakázané, ale opět nám nikdo neřekl, že existuje nějaká pomyslná hranice kam smí muži a kam ženy. Už jsem se ani nedivila, když se jakoby z ničeho nic zhmotnil můj hlídací pes a okřikl nás, kam to jdeme. Tino prý tam kam ho vedu nesmí. Což vůbec nedává smysl. Hned za mou chatkou jsou pánské záchody a na ty chodili kluci běžně. Takže jak poznat kam se může a kam nesmí? Tito může jít na záchod ale ne mě doprovodit?

Začala jsem se zde cítit nepatřičně. Nejsem žádný rebel, ale pořád nevědomky porušuji nějaká pravidla a ta paní je na mě už vážně naštvaná. Ten večer mi náladu zpravil až objev nového obyvatele mého Kuti. Už nějakou minulou noc jsem měla pocit, že se mi něco hýbe ve zdech. A taky že ano. Ve stěně průčelí se mi usídlil větší gekon. S gekonem jsme si vytvořili jistý druh symbiózy - on do našeho vztahu vnášel příjemný pocit ze spolubydlení a já zas uklízecí služby. S radostí mi totiž nechával na podlaze bobky. Nicméně netuším jak funguje život gekonů a přišlo mi trochu zvláštní, že je pořád tady a neloví si potravu někde v lese. Za tu dobu co jsem v Kuti bydlela jsem ho vždy našla na stejném místě a nebýt bobků na podlaze, tak uvažuji o tom, jestli není mrtvý. S mírnou obavou o gekonovo zdraví jsem se šla s mým objevem svěřit ženě z recepce. Ta mi sice moc nerozuměla, ale k mému "štěstí" se tam samozřejmě objevila ona dobrovolnice. Vyslechla si celý rozhovor mezi mnou a recepční a pak briskně přidala svou špetku do mlýna. Suma sumárum mi řekla, abych si nestěžovala, že zvířata nám pomáhají překonávat naše utrpení. Gekon je tam z nějakého důvodu. Starý mnich prý meditoval několik hodin s kobrou na klíně a tváří v tvář hadovi zachoval klid. I já mám tedy překonat tento strach a postavit se tomu.... Díky madam za radu. Po tomhle se teda rozhodně líp necítím a spíš si připadám jako nějaký žalobníček co chce vystrnadit gekona z jeho obydlí. Na mou obranu, já se ho opravdu nebála.

Poslední kapka nastala dalšího dne odpoledne. Po skončení poledních meditací nás hlavní mnich vyzval k návštěvě jeskyní. Řekl doslova "užijte si dnešní den, navštivte jeskyně, jen nerušte meditující mnichy". S Tinem jsme se tam tedy během volného času vydali. Upřímně nebylo to nic zvláštního. V okolních skalách na třech místech vydláždili podlahu, nainstalovali pár sošek a položili na zem několik matrací k meditování. Nejzajímavější bylo místo poslední jeskyně. Ve skále zela díra jako nějaký masitý chřtán. Tino odmítl jít se podívat dovnitř a tak jsem šla sama. Pár metrů dál stála v uprostřed chodbičky lavice a tak jsem zastavila. Díky světlu z pukliny ve skále bylo vidět obrys chodby táhnoucí se kdoví kam. Bylo zřetelné, že je tam možná několik desítek ne-li stovek metrů dlouhý tunel. I přes zvědavost jsem respektovala lavičku a nevydala se dál, místo toho jsem se vrátila k Tinovi a spolu jsme bok po boku sešli na hlavní prostranství kláštera. Ve čtyři hodiny jsem se přidala k holčině z Dánska a spolu jsme začali další klášterní aktivitu: úklid. Úklidem se zde rozumí smetávání listí z trávníku za pomoci proutěných košťat. Náramná zábava... Během klábosení s dánkou jsem se zmínila, že by mě zajímalo, jak dlouhý je onen tunel ve skále, a že jí doporučuji se tam jít podívat. Dánka již obeznámena s mými útrapami ohledně porušování pravidel se začala nahlas smát a já z ní jen těžko páčila, co je na tom k smíchu. No jistě! Ženám je vstup do jeskyní zakázán. S obavami jsem koukala kolem, zdali zpoza keře nevyskočí namotivovaná dobrovolnice ochotná pokárat jakýkoliv prohřešek. To se naštěstí nestalo a mě tento malý přestupek proti pravidlům prošel. Útěchou mi bylo, že za tohle já opravdu nemohu. Ten mnich nás k návštěvě skutečně vybízel.

Mužská Kuti s výhledem na celé údolí.

Versus

Moje Kuti...