8. Příjezd do Wat Pa Tam Wua
Dalo by se říct, že můj život je někdy dosti chaotický a nevybalancovaný. Podle některých lidí se to dá přirovnat k chůzi na laně - takový ten moment, kdy stojíte na laně a kívete se sem a tam, ohýbáte se jako žížala dopředu a dozadu a pořád ne a ne najít rovnováhu. Takže rčení "stát pevně nohama na zemi" sice splňujete, páč nohama skutečně pevně stojíte na laně, ale zbytek těla se kiklá všude možně. V reálu to pak vypadá tak, že máte titul z Biomedicínské techniky, studujete Lesnictví tropů a subtropů, plánujete kariéru a přitom netoužíte po ničem jiném než po svobodě a nezávislosti. Koupíte si harmoniku, knížku, jak se naučit španělsky, lezečky a to vše necháte s neodstřihnutou visačkou ležet na poličce. Uháčkujete klobásku, protože návody na jiné hračky jsou moc složité. Máte certifikát vyhlášky 50 a lovecký lístek. Jako relax volíte stakilotrovou procházku a při dlouhé chvíli se bavíte odkorňováním a voskováním klacíků. Koníčky a záliby měníte jako ponožky, vždy si nakoupíte všemožné vybavení a v momentě, kdy nadejde chvíle píle a vytrvalosti, tak to vzdáte a jdete zkoušet něco nového. A do toho máte pocit, že nic nestíháte a zároveň si nepřejete nic jiného než den volna. Háček je ale v tom, že když den volna nastane a vy nic neděláte, tak z toho máte depresivní náladu a život nemá smysl.
Už nějaký čas jsem si říkala, že by asi nebylo od věci trochu se zklidnit a tu svou "životní nevybouřenost" zmírnit. Dát tomu všemu nějaký směr a řád. Naučit se rozlišovat mezi tím, co opravdu chci a co je jen chvilkové nadšení.
A přesně k tomu by měl Wat Pa TAm Wua sloužit. Podle jejich internetových stránek je to "Krásný a klidný lesní klášter otevřený všem." Bingo. To je to co potřebuji. V klášteru by měli být anglicky mluvící mniši, kteří návštěvníky přijímají s otevřenou náručí, učí buddhistickému umění, meditace a pro zájemce nabízí otevřená sezení s možností kladení otázek na vše možné.
O tomto místě jsem věděla od svých známých a každý kdo jej navštívil mi velmi srdečně doporučil, ať se tam zajedu podívat. "Změní ti to život" říkali. Ooo jak ti byli blízko a zároveň daleko od pravdy. Opravdu na tento klášter do smrti nezapomenu. Bohužel ale asi ne z důvodů, z jakých všichni ostatní. Buďto všichni lhali o tom, jak úžasné to tam bylo, nebo jsem prostě opět měla jen děsnou smůlu.
S Tinem jsme se do kláštera vydali po pár dnech strávených v Pai. Předem jsme se dohodli, že celou tuto misi pojmeme velmi vážně. Vypneme mobilní telefony, dáme detox od sociálních médií, budem jíst jako mniši (veganská strava ráno a v poledne), meditace podle klášterního harmonogramu 3 krát denně a spánek od 9 večera do 5 rána. Jo, to bude výzva.
Cesta z Pai nám zabrala víc času, než jsme plánovali. Naše taxi očividně sloužilo i jako místní PPL, takže jsme nejprve objeli celý Pai, vyzbírali všemožné balíky (sáčky nudlí, vajíčka, pytle s rýží - jeden by řek, že rýže bude všude kolem dost a nemusí se posílat poštou..) a až pak zamířili na sever přes další nespočet serpentín až k samotnému chrámu.
Již při vstupu na posvátnou půdu nás přivítal zástup chodců, kteří nepříjemně připomínali zombí v bílých hadrech. Pomalu se ploužili kolem auta, v očích nepřítomný výraz a celkový dojem hladových, zbědovaných duší. Tohle že má být posvátné místo štěstí? Budem takhle vypadat i my zítra? Bleskne mi hlavou. No potěš koště... (zpětně jsem se dozvěděla, že takhle se medituje v chůzi a ten nepřítomný pohled je známkou úspěšné meditace.)
U vstupu jsme museli vyplnit příjezdový formulář. I přes počáteční zážitek se zombí ze mě doposud sršelo nadšení, ale Tino nebyl zrovna ve své kůži. Do kolonky jak dlouho zůstanem jsem napsala 10 dní, ale nebudu lhát, ani já si nebyla jistá, jestli to dám. Přeci jen, jídlo 2x denně je dost kruté. Jsem jako dítě, potřebuju jíst co dvě hodiny. Plus z nuly na sto, či spíš ze sta na nulu to jde hodně rychle. Když se mě zeptáte, zdali mám hlad, odpovíme "ne", ale v tu chvíli se ve mě něco sepne a já do 2 minut umírám hlady.
Po vypsání formuláře vyšlo najevo, že pro mě se kuti (malá chajda pro jednoho) najde, ale že Tino má smůlu a musí do dormitory pokoje, který bude sdílet s dalšími chlapci. Tento fakt nepatrně přispívá k možnému Tinovu zhroucení. Ale nedá se nic dělat. Následně nás paní z přijímací recepce zavedla do malé chatky, při čemž posunky naznačila, že si v boudě máme vybrat bílé oblečení. Mě omyl pot a Tina málem sbírám z chodníku. Všechny velikosti tak XXS, žádný vzdušný materiál a dokonce některé svršky špinavé. "Já to nedám, já odcházím. Vůbec nevím co mám dělat." Panika z Tinova hlasu je dosti slyšitelná, ale v tu chvíli moc nevím, jak mu pomoci. Mírně jsem panikařila i já a probírala se hadrami dál.
Když jsme byli s výběrem hotovi, žena jen prstem naznačila směry kudy se vydat a odešla. Já do prava, Tino do leva. Myslím, že v mém případě to nebylo tak zlé, protože mi stačí najít chatku číslo 6, ale co v tu chvíli dělal Tino vůbec netuším. Trochu jsem doufala, že až ho příště uvidím, nebude sedět někde na patníku se slzami v očích.
Komentáře
Okomentovat