16. Hanoiské smlouvání
Hanoi. Krásná, překrásná Hanoi oplývající severovietnamskou kulturou a historií. Je fascinující, jak se dva lidé ve stejnou chvíli můžou tak markantně lišit emocemi. Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Bylo mi zatrhnuto mluvit o prvním seznámení Tina s vietnamskou kulturou. Dokážete si ale asi představit, co se Tinovi odehrávalo v hlavě při našich prvních toulkách hanojskými ulicemi.
Zavřete oči, (pak je zas otevřete, abyste mohli číst dal) představte si úzkou uličku, která slouží večernímu marketu. Kolem vás jezdí nespočet lidí na motorkách, všude se ozývá hluk, troubení se mísí s pouličním pořváváním obchodníků a do toho plačící děti. Prodíráte se zástupem lidí a vozidel a snažíte se najít něco k snědku. Pouliční stánky s jídlem nabízí ve svých vitrínách grilované slepice (doufejme, že to byly slepice), na zemi místní řeznice vystavují dobytčí maso a sekáčky porcují jednotlivé kýty na kusy. Mezi tím vším zelináři prodávají výhonky a fazolky. Věřím tomu, že ne jeden čtenář by si i vybavil vůni linoucí se ulicí - něco jako směs kulinářských dobrot, odpadků, benzínu a možná i močůvky. Nádhera!
Proplétala jsem se uličkou a nestačila se divit. Jak odlišný je tento svět od toho mého? Jak je možné, že přestože sdílíme jednu planetu, tak jsme naprosto jiní lidé? Proč se zde může prodávat maso na zemi na nemytém prkénku a v mém světě musí být vše sterilní a nedejbože si neumyješ sekáček po každém seknutí!? Úžasné, prostě úžasné.
Z mých myšlenek na tento bláznivý svět mě vytrhl až pohled na Tina. Rukama si zakrýval ústa a oči doširoka vyvalené v šokovaném údivu. Srdce mi udělalo přemet v hrudi. "A je to v prdeli." proletělo mi hlavou, "právě jsem z něj udělala rýžotariána, ne-li vzduchotariána."
"Ta paní míchala polívku nohou." po této větě jsem usoudila, že toho viděl už dost a radši ho odtáhla do turistické části Hanoie.
Nicméně, neměla bych o tom mluvit, takže již nebudu zmiňovat tinovu staženou záklopku, která se zavřela kdykoliv od té doby pomyslel na maso a budu se radši věnovat dalším příhodám z našeho pobytu v Hanoi.
Jak jistě víte, Vietnam a spousta dalších zemí Asie má ve své kultuře hluboko zakořeněné smlouvání. Je to taková místní hra - chcete si koupit vyšívaný kapesníček, prodavač řekne 400 tisíc dongů. Nezbývá vám nic jiného, než se smíchem říct 50, pak on na to 399, vy 51, on 398, vy 52, on už zachmuřeně 397, vy se taky zamračíte ale tvrdě jdete dál 53, 396, 54, 395... a to děláte tak dlouho dokud nejste oba spokojení a vy si neodnášíte svůj suvenýr.
Já toto smlouvání miluji! Když jsme na jedné z našich procházek míjeli pouliční stánek s čerstvým ovocem nedalo mi to si opět nezahrát tuto hazardní hru. Vybrala jsem si nejlépe vypadající balíček již oloupaného pomela a zeptala se paní u stánku, kolik za něj chce. Prodavačka mi lámanou angličtinou sdělila, že 40 000 dongů a pokud si vezmu balíčky dva, tak 50 000. Já s šibalským "a co takhle 30 tisíc" po ní hodila očkem. Zdálo se, že mi nerozuměla, a tak jsem vytáhla bankovky, abych ji sumu ukázala. K mému šoku (a trochu i zklamání, že to šlo tak rychle) prodavačka kývla, vzala si ode mé peníze, zabalila mi pomelo do tašky a skoro mi zamávala na odchod. Tak to moc zábava nebyla. Se zklamaným pocitem jsem se tedy vydala za Tinem a spolu jsme se vydali k našemu ubytování. Už po pár metrech mi ale něco začalo vrtat hlavou. S nepříjemným tušením jsem opět vytáhla peněženku a koukla na bankovky. Knedlík v krku a srdce v kalhotách... Já idiot! Za ten pitomý balíček pomela jsem místo 30 tisíc zaplatila nádherných 300 tisíc! shdhkajhdhh.... Pozdě bycha honiti. Ženská v trapu a já oškubaná jako kuře. Bylo to mé nejdražší pomelo v životě. K mé smůle bylo asi taky chuťově nejhorší...
Ponaučení do příště? Deset není sto a sto není tisíc. Na mou obranu, nejmenší bankovku, kterou zde mají je tisíc dongů - což je cca jedna koruna. Tak si zkuste jít do obchodu a zaplatit za nákup milion-osmset-čtyřicet-sedm-tisíc-pětset-dvacet-jedna dongů.
Co se týká smlouvání, tak bohužel to ještě není vše. K druhému nevydařenému pokusu došlo v cestovní kanceláři. Kupovali jsme si zájezd na Halong Bay. Paní na přepážce byla velice milá a aktivní. Vše nám vysvětlila a ukázala. Občas hodila nějaký ten vtípek a nakonec se i zeptala jestli máme vietnamskou SIM kartu. Tu jsme neměli. Úplně ji zajiskřilo v očích. S nadšením nám tedy vysvětlila veškeré výhody jejich nabízených karet a já stále ještě odhodlána smlouvat jsem se zeptala na cenu. "Pouhých 300 tisíc!" "Oh nene, to je příliš" zasmála jsem se. Nedočkavě jsem čekala na otázku, kterou mi zákonitě musela položit "A jakou cenu byste si představovali?" S předstíraným zamyšlením (už jsem o tom uvažovala předem a předem si i stanovila cenu) jsem vyhrkla "150" teď se pro změnu smála ona a vzájemně jsme si smlouvali cenu až jsme došli k ucházejícímu "230 platí". Radostně jsem tedy vytáhla telefon - stejně vše hledám na internetu já, tak jsem i rozhodla, že simku si proto nechám já a Tinovi budu sdílet hotspot, na což nemohl říct ani ťuk. Podala jsem tedy paní svůj mobil a něco vesele žvatlala Tinovi. Když jsem se otočila zpět k ženě za pultem, krve by se ve mě nedořezali! Žena držela v ruce můj telefon, do škvíry na simku dlabala párátkem a na stole ležely polámané kousky plastu. Ztěžka jsem polkla a strnulá hrůzou sledovala co to ta ženská dělá. Mamamia došlo po prvotních vteřinách mozkového prázdná mi došlo, co se stalo. Nechápu jak se jí to podařilo ale ta ženština vylomila úchytnou část té věcičky na SIM kartu. Má stará karta tedy pořád vězela v telefonu, ale nebylo ji možné dostat ven. "Uh" bylo jediné, co se ze mě dalo dostat.
Jak to tedy dopadlo? Tino dostal SIM kartu a já si ještě ohromená šokem posbírala své úlomky telefonu. Ještě na odchodu nás žena nasměrovala do opravny (takové pouliční špeluňky), kde jsem tedy razantně odmítla nechat svůj telefon. Nejsem přeci blbá! Dát cizímu chlapovi mobil ve Vietnamu s tím, že si pro něj za dvě hodiny přijdu... Takhle mě rodiče nevychovali (myšleč żnamėna guvno vjedżeč!)
Úlomky toho simkartního nosítka stále mám, tak snad to v Česku pak dá někdo do kupy.. Nebo to zkusím dát do kupy lepidlem na nehty od mamky. Hlavní je, že ale mobil funguje. Nicméně ptám se se má sebe - CO TO? Proč zas já mám takové štěstí? Možná to byla náhoda, nebo možná ne. Říkám si, jestli náhodou Petronel neviděl to, jak jsem čmajzla v restauraci jídelní hůlky. Možná mi tím chce říct, že se mám chovat slušně, pokorně a nikoho se nesnažit ošulit. Nebo jsem tímto ty hůlky splatila a už mě čeká jen to dobré! Opět - kdo ví.
(Na vysvětlenou - když jsem byla ve Vietnamu naposled, tak jsem si založila novou tradici - jídelní hůlky na památku z každé návštěvy této země)
KDYŽ JE KRUHÁČ NA OZDOBU
Komentáře
Okomentovat