17. Talent zavřených dveří

- prosince 07, 2023

Po dobu našeho pobytu v Hanoi se asi nic dalšího zajímavého nestalo. Možná jen to, že se víc prohloubil můj talent "zavřených dveří". Jestli se ptáte co to je, tak je to má tajná síla spočívající ve vlastnostech typu: chodit když už je po všem, plánovat si návštěvu, když je zavřeno nebo věčně poslouchat lidi, jak se baví o starých dobrých časech ještě před tím, než jste vy nastoupili. Pro bližší vysvětlení - mám spíše kamarády starších ročníků (na cestách se běžně nejsnáze seznamuji s 65+) a už odmala mám pocit, že vždy se "do party" přidám až v době, kdy její zlatá éra dávno minula. Ani nespočítám kolikrát jsem slyšela "jo to byla léta" nebo "tenkrát, když tady ještě byl/byla/bylo-toto-a-tamto, to byla paráda!". Zkrátka, když se dívám na svůj život, tak mi přijde, že o ničem nemůžu říct " stihla jsem to v pravou chvíli a pak šlo vše do kytek"... Ale navádí, už se tomu jen směju (nic jiného mi nezbývá, brečet nehodlám). Přesto mi přijde fascinující a docela i vtipné, jak se tyto pocity začaly odrážet i v jiných věcech. Jelikož teď píšu o cestování v Asii, tak vám to ukážu na příkladech našich nynějších útrap.

- poslední masáž těsně před odjezdem z Bangkoku jsme si naplánovali v pro mne nejlepším masážním studiu ve městě (v masérské škole, kde to mají levně a poctivě) - OBSAZENO na minimálně 2 hodiny (speciálně jsme kvůli tomu jeli metrem mimo město)

- poslední večeře v Pai před odjezdem do kláštera se měla uskutečnit ve veganské bufetu, který jsme si hodně oblíbili - UZAVŘENO, SOUKROMÁ AKCE

- první jídlo po návratu z kláštera v restauraci s nejlepším mango sticky rice, které jsem kdy ochutnala - ZAVŘENO

- chill kavárna, Tino při svých toulkách Chiang Mai našel opravdu příjemnou místní kavárničku, která jen vybízí k tomu si dát americano, usadit se do křesílka a číst si - DNES ZAVŘENO (a to mě do ní táhl hodinu pěšky přes celé město)

- další zážitky jako "zavřená jediná kavárna na vrcholu nejmenované hory v Sapě, kvůli které jsme prošli nespočet jiných hezkých míst" už ani nebudu zmiňovat...

Nejspíš jste pochopili, co tím chci říct. V mém podání "cesta je cíl" nabírá úplně jiných obrátek. Já už se ani nesnažím toho cíle dosáhnout! Smířila jsem se s tím, že pro mě je zkrátka to vzrůšo ta cesta a musím si jí užít se vším všudy! (páč cíle se málokdy dočkám...) Trochu se děsím při pomyšlení, že až umřu, tak na konci tunelu bude viset cedulka se vzkazem "Dočasně uzavřeno"...

Abych ale navázala na Hanoi, tak poslední třešničkou na dortu byla světově známá "Vlaková ulička"! Určitě to znáte - typické hanoiské fotky, pohledy, reklamní upoutávky. Na tom všem nádherné fotky kavárenské uličky přímo na kolejích. Stolky, židličky, turisté, to vše přímo mezi kolejnicemi! Kouzlo však nastane v daný moment, kdy se ozve troubení vlaku. Vše se v cukuletu sbalí, vás jakožto hosta nacpou do přilehlých obchůdku a na vzdálenost jedné ruky kolem profrčí mašinka. Pak se vše opět zase naskládá na koleje a život jde dál.

Úchvatné že? Jo tak to jsem taky nezažila.

Při mé poslední návštěvě Hanoie jsme na uličku nenarazili. Bylo tedy jasné, že tam musím zajít teď. Hned jakmile to bylo možné jsem tedy Tina táhla přes celé město, jen abych si taky mohla dát kafíčko na kolejích a udělat si pár pěkných fotek. Asi si dokážete představit jak zmatená, zklamaná, se srdcem v kalhotách jsem si četla policejní zátarasy "Vstup zakázán"... Ještě s pusou dokořán mě Tino vzal za ruku a s chápavý " já vím" mě odvedl pryč.

Nicméně pro mé alespoň částečné zadostiučinění jsme se na uličku i tak dostali. Nějaká paní nás na tajňocha provedla skrytou chodbou do svého krámku a my si mohli vypít kafe v místnosti vypadajícím jako ordinace. Ale na Vlakové uličce! Takže sice bez židliček a stolečků na kolejích, i tak docela vzrušující. Vše se totiž tady děje protizákonně. Ulici před pár týdny uzavřeli a již se zde nesmí provozovat kolejní kavárničky. (Omlouvám se všem zdejším obchodníkům, jestli vám zavřeli živobytí jen díky tomu, že jsem si JÁ plánovala přijet, tak mě to opravdu mrzí...)