18. Dechberoucí Sapa

- prosince 30, 2023

Ať už je Hanoi jakákoliv, v mém srdci bude mít stále své místo. Je to možná tím, že právě Hanoi byla před téměř 5 lety mým skutečně prvním asijským městem nebo taky možná tím, jak šílená džungle chaosu to je, tak či onak na Hanoi budu vždy vzpomínat v dobrém.

K mému smutku a Tinovu štěstí přišel čas se rozloučit, zvednout kotvy a jet dál. Naši další zastávkou bude všemi opěvovaná Sapa. Objednali jsme si ranní autobusový spoj a vydali se opět na cesty. Mohu říct, že hanoiský apartmán jsme opustili opravdu s velkým výbuchem emocí. Ve vchodové hale činžáku jsem objevila váhu. Jen tak z hecu jsem Tina ponoukla, aby se zvážil. Chtělo to sice trochu přemlouvání, nakonec si však dodal odvahy a ... "EJEJEJEJ já ztratil 4 kila!" Juchuchu - chvilkový příval radosti. Nicméně, pro všechny z vás, koho pomyšlení na odcizená kila nadchlo/zděsilo - nebojte se, my nikdy nic neztrácíme... kila se našla v momentě, kdy jsem si na váhu stoupla já.... Pusa dokořán, oči na vrch hlavy. Z úst mi vyšlo něco mezi zdušeným hvízdem a zděšeným štěknutím. Těžce jsem polkla a srdce mi spadlo do nově nabytého tukového polštářku na břiše. Věřte nebo ne, celých 6 hodin v autobuse do Sapy jsem měla o čem přemýšlet. Tinovi vegetariánství svědčí a já z asijských knedlíčků kynu.

A co napsat o oné tajemné, bájné Sapě? Možná to znáte z vyprávění, nebo jste toto místo i sami navštívili, nicméně určitě si dokážete představit nádhernou kopcovitou krajinu zalitou sluncem s mozaikovitě rozprostřenými rýžovými políčky všude kolem. Farmáři v bambusových kloboucích obdělávající úrodu, rozesmáté děti hrající si v postranních uličkách, ženy s proutěnými koši nabízející ručně vyšívané ubrousky a povlaky na polštáře. Vše prosycené jemnými tóny zvonkohry a směsicí pachů kávy, hlíny a opodál se pasoucího dobytka. Nádhera. Ráj na zemi. Co víc dodat? Možná jen - "a přesně tohle jsme my nezažili."

Naše realita?

Počasí jak vystřižené z letáku na podzimní depresi. Šest dní v tak husté mlze, že kdyby mi někdo tvrdil, že dva metry ode mě stojí samotný Ho Chi Minh, tak mu to sežeru i s navijákem a ještě zasalutuji na pozdrav.

Aby toho nebylo málo, tak jsme měli předem zaplacené ubytování v Homestay Surellee - vřele doporučuji, stojí to za to, jen musíte vychytat správný čas. Tento homestay je opravdu velmi tradičně postavené ubytování s dřevěnými zdmi, okny co netěsní a koberci místo střechy. Náš malý pokojíček, ze kterého opět Tina přecházel zrak, byl sice velice útulný, nicméně víc než 10 stupňů uvnitř nebylo. Není se čemu divit, že hned další den jsme dostali oba rýmečku, kašlíček a i kyčličky bolely. Místo toho, abychom brázdili přilehlé kopce a obdivovali život v náročných horských podmínkách, jsme ulehli na lůžku, chodili si pro zázvorový čaj a ohřívali se nad bambusovým ohýnkem. "To je náš konec!" "My tady zemřeme!" "Už si nikdy nedám rajskou, ani šnycel s kaší..." "Lááást christmas...." Věřte nevěřte, s ucpanými nosy jsme si zpívali vánoční písničky, občas si pobrečeli a pomalu ale jistě se utápěli v depresivních náladách.

Nemůžu však říct, že to byl promarněný čas. Na vlastní kůži jsme si zkusili boj o život! Omrzliny nejsou žádná sranda. Ukázalo se, že pět kotníkových ponožek je k ničemu a chce to něco promakanějšího. Hrdost mi nedá se nepodělit o můj zlepšovák "Ponožkové návleky aneb co vymyslí zoufalý".