MIMO SYSTÉM

Jak jste si jistě všimli, tak poslední dva příspěvky o Sapě nebyly zrovna extrémně pozitivně naladěné. Je pravda, že valnou část našeho pobytu jsme se spíš snažili vyhrabat ze špatné nálady, přesto ale se našly i chvíle, kdy se nám tam docela líbilo. Na jedno odpoledne se dokonce i vyčasilo a my mohli vidět tu nádheru, která se skrývala pod hustými mračny.  Poslední mírné stresy, které se Sapy týkaly se udály během našeho odjezdu. Mířili jsme do Danangu, což mělo být s přestupem v Hanoi asi 20 hodin jízdy. Pro tuto speciální cestu jsem nám na internetu koupila lístek do VIP autobusu se soukromými lehátky. Avšak mírný infarkt jsem prodělala, když nás (a dalších 24 cestujících) pouze vietnamsky mluvící Vietnamec naládoval i s bágly do dodávky a odmítl nám vysvětlit, proč nejedeme soukromým autobusem. Mé už tak otřesené já dostalo druhý infarkt, když mi Vietnamec na vysvětlenou podal telefon s esemeskou "Omlouvám se, nejsem zde toto ráno. Pojedete navazujícím autobusem do Hanoie......

 Sapa nám dala co proto. Všude mlha, mokro a bláto. Do toho všeho připočtěte internet plný veselých předvánočních fotek, slogany "Na Vánoce s rodinou", heštegy "kolečně_sníh a máte recept na splín jako vyšitý. Blížily se Vánoce a my na tomto nehostinném, bohem zapomenutém místě dostávali menší záchvaty osamělosti. Všichni si hoví doma v teple s rodinou a my bojujeme o holý život někde v severním Vietnamu. Náladu nám trochu zvedla návštěva turistického centra Sapy. Je nutné podotknout, že Sapa velice intenzivně připomíná alpská městečka v zimní sezoně. Dřevěné domky, vánoční světýlka a obchody se sportovním a zimním oblečením. Možná této podobě pomohla ona mlha, tak či onak ani já ani Tino jsme se nezbavili pocitu, že procházíme italskými uličkami v lyžařském středisku. Jediným znatelným rozdílem byl nespočet obchodů nabízejících  masáže zad a chodidel. Příběh, se kterým bych se vám dnes chtěla svěřit, se ale netýká podoby Sapy s Itálií, jedná se o ponaučení v podobě vaj...

  Ať už je Hanoi jakákoliv, v mém srdci bude mít stále své místo. Je to možná tím, že právě Hanoi byla před téměř 5 lety mým skutečně prvním asijským městem nebo taky možná tím, jak šílená džungle chaosu to je, tak či onak na Hanoi budu vždy vzpomínat v dobrém.  K mému smutku a Tinovu štěstí přišel čas se rozloučit, zvednout kotvy a jet dál. Naši další zastávkou bude  všemi opěvovaná Sapa. Objednali jsme si ranní autobusový spoj a vydali se opět na cesty.  Mohu říct, že hanoiský apartmán jsme opustili opravdu s velkým výbuchem emocí. Ve vchodové hale činžáku jsem objevila váhu. Jen tak z hecu jsem Tina ponoukla, aby se zvážil. Chtělo to sice trochu přemlouvání, nakonec si však dodal odvahy a ... "EJEJEJEJ já ztratil 4 kila!" Juchuchu -  chvilkový příval radosti. Nicméně, pro všechny z vás, koho pomyšlení na odcizená kila nadchlo/zděsilo - nebojte se, my nikdy nic neztrácíme... kila se našla v momentě, kdy jsem si na váhu stoupla já.... Pusa dokořán, oči na vrch ...

 Po dobu našeho pobytu v Hanoi se asi nic dalšího zajímavého nestalo. Možná jen to, že se víc prohloubil můj talent "zavřených dveří". Jestli se ptáte co to je, tak je to má tajná síla spočívající ve vlastnostech typu: chodit když už je po všem, plánovat si návštěvu, když je zavřeno nebo věčně poslouchat lidi, jak se baví o starých dobrých časech ještě před tím, než jste vy nastoupili. Pro bližší vysvětlení - mám spíše kamarády starších ročníků (na cestách se běžně nejsnáze seznamuji s 65+) a už odmala mám pocit, že vždy se "do party" přidám až v době, kdy její zlatá éra dávno minula. Ani nespočítám kolikrát jsem slyšela "jo to byla léta" nebo "tenkrát, když tady ještě byl/byla/bylo-toto-a-tamto, to byla paráda!". Zkrátka, když se dívám na svůj život, tak mi přijde, že o ničem nemůžu říct " stihla jsem to v pravou chvíli a pak šlo vše do kytek"... Ale navádí, už se tomu jen směju (nic jiného mi nezbývá, brečet nehodlám). Přesto mi přij...

 Hanoi. Krásná, překrásná Hanoi oplývající severovietnamskou kulturou a historií. Je fascinující, jak se dva lidé ve stejnou chvíli můžou tak markantně lišit emocemi. Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Bylo mi zatrhnuto mluvit o prvním seznámení Tina s vietnamskou kulturou. Dokážete si ale asi představit, co se Tinovi odehrávalo v hlavě při našich prvních toulkách hanojskými ulicemi.  Zavřete oči, (pak je zas otevřete, abyste mohli číst dal) představte si úzkou uličku, která slouží večernímu marketu. Kolem vás jezdí nespočet lidí na motorkách, všude se ozývá hluk, troubení se mísí s pouličním pořváváním obchodníků a do toho plačící děti. Prodíráte se zástupem lidí a vozidel a snažíte se najít něco k snědku. Pouliční stánky s jídlem nabízí ve svých vitrínách grilované slepice (doufejme, že to byly slepice), na zemi místní řeznice vystavují dobytčí maso a sekáčky porcují jednotlivé kýty na kusy. Mezi tím vším zelináři prodávají výhonky a fazolky. Věřím tomu, že ne jeden čten...

 Náš pobyt v Thajském "ráji" se až neuvěřitelně rychle přiblížil svému konci. Jak jsem již psala na začátku, díky naléhavosti paní z check-inu jsme si zabukovali let do Hanoie. I teď po mnoha dnech mě tato hořká vzpomínka na vídeňské letiště velice rozčiluje. Tato zášť pramení ze dvou věcí. Za prvé, pořád nesouhlasím s ženinýmy argumenty. Ještě v letadle jsme se seznámili s lidmi, kteří také měli pouze jednosměrný lístek do Thajska a nikdo jim na to neřekl ani popel. Takže si kladu otázku, proč nastal právě problém u nás? S tímto se ale asi dokážu časem smířit - zkrátka na problémy s dopravou máme štěstí. Ale s dalším důvodem mé zášti se jen tak nesmířím. Následující důvod, proč jsem na onu paní z check-inu naštvaná je velice osobní a nejspíš jí do smrti nezapomenu, že nás donutila si novou letenku koupit. V tom zmatku a stresu na letišti jsme si totiž nemohli vybrat lépe. Náš let jsme zvolili na odpolední hodinu 27. listopadu. Čirou náhodou se přesně večer našeho odletu kona...