MIMO SYSTÉM

Jak tady již zaznělo, Tino nemá rád pavouky. Nebo by se dalo říct, že s nimi je v pohodě, když jsou malí, na obrázku či v televizi. Sám tvrdí, že zabít by dokázal jakéhokoliv, ale sáhnout si na ně nehodlá. Jeho pavoučí averzi se nám nedopatřením podařilo prohloubit právě v Chiang Mai.  Abychom se jen nepoflakovali po centru města, tak jsem nám na jeden den naplánovala výlet na menší tůru v horách. Pár kilometrů za Chiang Mai se nachází krátký trailový okruh a po několika dnech v rušných ulicích se vyhlídka na klídek, les a zpěv ptáků bez všudypřítomných turistů zdála velice lákavá. Jak jsem psala v předešlých příspěvcích, tak oba máme rádi vycházky do přírody. Nebo spíš jsme si mysleli, že oba máme rádi přírodu se vším všudy. Pravda se ale ukázala poměrně rychle.  V momentě, kde jsme vlezli do thajské džungle se mi tajil dech. Ty majestátní stromy, tlusté dřevnatějící liány, brouci a pavoučci na zemi, všeobjímající zeleň a jemný cvrkot ptáků. Tropický lesník se ve mě tete...

 21. listopadu to byli přesně tři roky, co jsme se s Tinem poprvé potkali. Známe se z Decathlonu, z naší společné práce. V době, kdy jsem já nastoupila, tak Tino tam už pár měsíců pracoval. Náš první oční kontakt proběhl před hlavním vchodem obchodu, kdy já seděla na patníku a jedla zbojnickou placku, zatímco on si to vykračoval směrem od auta ke mě. Je nutné přiznat, že naše první konverzace započala lží. Bylo mi stydno přiznat, jak dlouho tam čekám, a tak jsem na otázku "jak dlouho tady sedíš" odpověděla, že jen chviličku. Pravdou ale je, že mi už skoro přimrzl zadek k betonu.  Při mém pohovoru mi vedoucí řekl, že pokud si chci před práci pokecat či dát kafe, tak se mám dostavit alespoň půlhodinu předem, ale už se nikdo nezmínil, že když se obchod otvírá v 8, tak že o půl 8 tam nikdo nebude. Taky mi mohli říct, že to "kafe a pokecaní si" platí jen pro odpolední směnu. Na mou obranu byla doba covidu a já se přistěhovala do nového města. Jistěže jsem se chytala každ...

 Chiang Rai. Jedno z nejsevernějších měst v Thajsku. Co o tom napsat?  Z počátku se zdálo, že ani tady nás naše smůla neopustí. Do města jsme sice dorazili úspěšně, ale zato nás na našem prvním ubytování opět přecházel zrak údivem. Majitel ubytovny, byl sice opravdu milý - hned ve dveřích nám řekl, že nemusíme platit jednu noc (tu kterou jsme měli rezervovanou, ale nakonec jsme zůstali v Pai), a navíc, jelikož zde budeme 5 dní, tak nám změnil pokoj na vyšší level a dostaneme tedy o něco prostornější - ale ani takhle milé uvítání nedokázalo zastínit fakt, že náš pokoj byla hnusná špeluňka s mastnými polštáři, na které si ani já ostřílený cestovatel rozhodně nelehnu. Proč musí být milí lidé v takovém pajzlíku a ne v pětihvězdičkových hotelech? "Dobrý den, vítejte v Hiltnu, kvůli vašemu dlouhodobému pobytu jsme vám upgradovali pokoj ze standard na king apartmá. Nemáte za co..." Ten večer jsme s Tinem měli oba opravdu mizernou náladu a celý večer si stýskali po našem útulném poko...

 Jeden by řekl, že po takovém nočním zážitku jsme si už vybrali všechnu smůlu, kerá nás mohla potkat. Petronel si to nemyslel... Ráno po nočním maratonu jsme usoudili, že nemá cenu snažit se stihnout autobus v 8 hodin, na který jsme měli koupené jízdenky. Dřív než začaly Tinovy záchodové potíže, tak jsem sebrala odvahu a poprvé ve svém životě sedla na skútr a jela do města sama. Jezdí se zde v levo, což pro někoho, kdo má problémy s určováním stran už i za běžného provozu, je dosti matoucí. V naději, že Tino si dá artičok a bude mu líp, jsem koupila jízdenky do Chiang Mai na nadcházející den hned na první ranní spoj. Což se ukázalo, jako zbytečně vyhozené peníze. Teprve v 10 hodin ráno se zdálo, že Tino bude schopen pohybu. S batohy na zádech jsme se tedy vydali do města najít nový způsob, jak se dostat do Chiang Mai.  Mým plánem bylo jít na nádraží, koupit lístky do Chiang Mai a pak v Chiang Mai přestoupit a jet dalším spojem do Chiang Rai. Velice prosté. Z Pai se dá dostat j...

 Můj odjezd z kláštera vyvolal silné emoce na obou stranách. Jak na straně mé, tak na straně dobrovolnice. Zajímalo by mě, kdo z nás dvou byl šťastnější. Slova na rozloučenou si ale mohla nechat pro sebe "Snad se vám zde líbilo a omlouvám se za všechny chyby, kterých jsem se dopustila"... jako by nevěděla, že odjíždíme o 6 dní dříve, než jsme plánovali. Návrat do Pai se na první pohled zdál jako vysvobození z útrap. Svobodné rozhodování kdy a co bude k obědu, v kolik budeme vstávat, možnost bavit se s lidmi. To vše v nás vyvolávalo skoro až blažený pocit. Trochu jsme se sice cítili provinile, že jsme tam nedokázali vydržet déle, ale vzhledem k tomu, že mě meditace přiváděly k šílenství a Tino objevil v koupelně pavouka, tak bylo správné zvednout kotvy a vrátit se do města. Dny které následovaly beru zpětně s humorem, ale pořád si říkám, jestli se nejednalo o nějakou Petronelovu pomstu. Možná že se trochu urazil, když jsem místo jeho pomoci dala na meditace. Možná musel celé...

 Celý pobyt ve Wat Pa Tam Wua mě pronásledovala jakási forma smůly či špatné karmy. Obávám se, že si za to můžu sama. Díky své neopatrnosti hned v prvních minutch mého pobytu jsem rozpoutala jakýsi sled pro mne nešťastných událostí. Kutí, které jsem měla následujících 10 dní obývat jsem našla poměrně snadno. Jednalo se o poslední chatku v řadě, která očividně jako jediná neprošla rekonstrukcí. Má první reakce po vstupu do jednopokojového obydlí byla "kde je postel a na co je tady ten psací stůl?" Pár vteřin uběhlo než mi došlo, že psací stůl je ve skutečnosti ona zmiňovaná postel. Tak jestli toto není forma pokání, tak nechápu, co mají mniši proti spaní v měkkém. Pokud se neobjevím na ranní meditaci, tak to asi bude tím, že po noci strávené na tomhle "prkně alá postel" nemůžu vstát. Mnichové si asi nepřečetli druhou stránku návodu jak postavit postel, kde se psalo "a teď na prkna položíme matraci"...  S žuchnutím jsem shodila krosnu ze svých zad a začala s...

 Dalo by se říct, že můj život je někdy dosti chaotický a nevybalancovaný. Podle některých lidí se to dá přirovnat k chůzi na laně - takový ten moment, kdy stojíte na laně a kívete se sem a tam, ohýbáte se jako žížala dopředu a dozadu a pořád ne a ne najít rovnováhu. Takže rčení "stát pevně nohama na zemi" sice splňujete, páč nohama skutečně pevně stojíte na laně, ale zbytek těla se kiklá všude možně. V reálu to pak vypadá tak, že máte titul z Biomedicínské techniky, studujete Lesnictví tropů a subtropů, plánujete kariéru a přitom netoužíte po ničem jiném než po svobodě a nezávislosti. Koupíte si harmoniku, knížku, jak se naučit španělsky, lezečky a to vše necháte s neodstřihnutou visačkou ležet na poličce. Uháčkujete klobásku, protože návody na jiné hračky jsou moc složité. Máte certifikát vyhlášky 50 a lovecký lístek. Jako relax volíte stakilotrovou procházku a při dlouhé chvíli se bavíte odkorňováním a voskováním klacíků. Koníčky a záliby měníte jako ponožky, vždy si nakou...

 Vzhledem k tomu, že Bangkok není to pravé ořechové ani pro mě ani pro Tina, tak po čtyřech dnech mizíme na sever. A proč na sever? Na jižních ostrovech zrovna prší, naopak na severu v horách by to už mělo být v pořádku. Plus výhodou je to, že je po období dešťů, takže vše bude zelené a ne tak spálené a smogové jako při mé poslední návštěvě.  Našim plánem je nejprve noční přesun z Bangkoku do Chiang Mai a poté minivanem na sever do malého města Pai. Pro mne je toto místo úplnou oázou. Malá rušná walking street a jinak samé kopce a rýžové plantáže. I na Tinovi jde vidět, že se zde víc uvolnil a začal si to naše cestování jak se patří užívat.  Když se zpětně dívám na těch pár posledních dní strávených v horách, tak musím říct, že Tino zde došel dvou poznání/lekcí a já jednoho.  První Tinovou lekcí nebylo nic jiného než toaleta. Na nádraží v Chiang Mai jsme měli dvě hodiny čas než nastoupíme na cestu smrti do Pai. Mnoho lidí hodnotí tento úsek jako úchvatný zážitek, dle...

Dle mého názoru není Bangkok zrovna to nejlepší místo na planetě. Jak jsem již psala, je to taková obří betonová džungle s celkem špinavými ulicemi a údajně všelinoucí se vůní jídla a odpadků. Přesto se do Bangkoku budu vždy ráda vracet. Hlavním důvodem je to, že po 5 měsících na tamní škole mi zkrátka tak nějak město přirostlo k srdci. Není se tedy čemu divit, když mé první kroky Bangkokem vedou právě na Kasetsart university - školu mých studií.  Je velice příjemné se opět procházet kampusem s rozdílem, že teď mě už netrápí, jak udělám zkoušku z Agroforestry, která má být v thajštině. O tom, proč jsem studovala něco v thajštině a né v angličtině raději pomlčím, je to dlouhý příběh.  Když jsem se Tina ptala, na co z Bangkoku vzpomíná nejraději, tak mezi věcmi typu taxi-loď a kokosové smoothie zaznělo i "stále nemocná Vendy". Vendy je moje kamarádka právě ze studia na Kasetsart. Byla to také česká studentka jen ne z oblasti lesnictví, ale z  ekonomie. Vendy je dle mého náz...

 Neskutečné vedro, hluk, křik, odpadky, stánky s pouličním jídlem, bezdomovci na zemi, klakson aut a hejno motorek. "Domove, ach sladký domove" jako bych se vrátila o pár měsíců zpátky, do doby, kdy jsem v Bangkoku studovala.  S blaženým úsměvem na tváři poslouchám trochu zděšené vyprávění Tina o tom, jak je tady hrozné vedro, hluk, křik, smrad z odpadků a okolních stánků, mnoho bezdomovců atd. "Proboha, tak to na ulici nikdy jíst nebudu!" No jo, první dojem z Asie je vždy trochu šokující.  Myslím, že Bangkok na Tina neudělal úplně nejlepší dojem. Chvilku jsem si i myslela, že z něj opravdu bude frutarián. Doma často prohlašoval, že bude banánatarián, což paradoxně nebude, páč banány, které tady mají, mají v sobě pecky a to ho moc neoslovilo. Naštěstí po prvním pořádném jídle, které jsem schválně naplánovala tak, aby se konalo v kantíně mé bývalé univerzity, zjístil, že thajské jídlo není vůbec špatné. V pozdějších dnech si dokonce vyšperkoval taktiku ochutnávání jí...

Jedním z mých problémů je myšlení typu "Hlavní je ta, po které jedu já". Ať už se jedná o auto či o myšlenku, princip je podobný. Tak nějak si myslím, že svět funguje přesně takovým způsobem, jakým ho vidím já. Nedomýšlím důsledky a když mě něco napadne, automaticky mám za to, že můj mozek ví, jak to funguje, takže moc nad tím nepřemýšlím. V praxi to mezi mnou a mým mozkem funguje asi nějak takto:  "Chci do Thajska?" "Jasné není problém, jsou tam turistická víza zadarmo, to je jediné co tě musí zajímat." "A jsou nějaké podmínky vstupu?" "Ále, s tím si nedělej starosti. Turistické vízum znamená 30 dní zadarmo a jedeš!" "Okey, ty jsi šéf." A život jde dál.  Takže teď jsme na letišti a máme 20 minut na to vymyslet plán co dál. Přesto že jsme to mohli promýšlet v klidu dobrých 10 dní. Nevadí! Adrenalin miluje každý ne? Z plánu, "budem dělat co chcem, pujdem tam, kam nás srdce zavede" zbylo jen "Panečku honem něco vy...